Radek Opluštil
Autor: Radek Opluštil <ag.inka%40quick.cz>, Téma: Členové fotoklubu, Vydáno dne: 11. 02. 2008
Na počátku byla tma. Tma tak hluboká,
že si v ní Bůh neviděl ani na špičku nosu. I řekl: „Budiž světlo!“ A bylo
světlo. Ozářilo nicotu okolního vesmíru a z té nicoty se ozval hlas: „Děkuji
Ti, Pane!“ „Kdo jsi?“ zeptal se Bůh. „Jsem fotograf a Tys mi právě daroval to
nejdůležitější na světě. Díky světlu teď zachytím všechny ty krásné a zajímavé
věci kolem, jako jsou oblaka, sopky, vodopády, lední medvědi a kapky rosy na
trávě. Ale…“ a hlas se zklamaně odmlčel,…„ony tu vlastně žádné zajímavé věci
nejsou.“ „No problem,“ pravil Bůh a šel a stvořil oblaka, sopky, vodopády, lední
medvědy a kapky rosy na trávě. „Spokojen?“ zeptal se po pěti dnech tvrdé práce.
„Nádhera, Pane. Ale potřebuji ještě tělo. Jistě uznáš, že pouhým hlasem se
spoušť mačkat nedá.“ A tak Bůh dal fotografovi tělo a nazval ho Adamem.
„Spokojen?“ zeptal se. Adam si protřel oči a pravil: „Víš ,Bože, já nejraději
fotím lidi. Jistě uznáš, že zobrazovat jen sám sebe by byla dost nuda.“ A tak
Bůh stvořil Evu. “Spokojen?“ zeptal se Bůh. „Ta se ti povedla ,Pane,“ řekl Adam.
„To budou akty jedna báseň. Ale jistě uznáš…“
„Já mám po šichtě,“ přerušil Adama Bůh. „Fotoaparát si už musíš vynalézt sám.“
A tak se i stalo.
Adam to měl snadné. Byl jediný fotograf na světě, a tak ho znali všichni. Já jsem jenom jedním z mnoha jeho následovníků, a tak se Vám musím představit sám…..
Pionýrské začátky mé tvorby provázely
fotoaparáty Pionýr a Smena. Zjištění, že i prachobyčejná bakelitová krabička
dokáže zachytit něco z pomíjivosti času, dávalo mé osmileté dětské fantazii
doslova křídla. A co teprve tajuplná magie v temné komoře! Okamžik, kdy se z vývojkové
lázně začne vynořovat polapený zlomek života, byl pro mě pokaždé neopakovatelným
zážitkem. Černobílé fotografii jsem zůstal věrný dlouhá léta, i když primitivní
foťáčky posléze nahradily přístroje značky Praktica a Minolta. Momentky
z rodinných oslav či školních akcí však byly jen vedlejším produktem mé záliby.
Ze všeho nejvíce mě lákala výtvarná fotografie, pro kterou jsem hledal inspiraci
nejen v přírodě, ale také ve městě. Znamenalo to chodit a dívat se – jinak než
ostatní. Jenže pouze dívat se nestačí. Je třeba také znát základy řemesla, a
proto jsem absolvoval pod vedením zkušených lektorů dvouletou Školu výtvarné
fotografie v Olomouci. Získané poznatky jsem pak několik let předával mladým
adeptům ve školním fotokroužku v Mohelnici.
Časem se ukázalo, že paleta barev neomezená jen černou a bílou dokáže některé
věci lépe vystihnout, takže jsem do party přibral také barevnou fotografii.
Chuť vyměňovat si zkušenosti mě přivedla nejprve do olomoucké fotoskupiny Karát,
jejímž členem jsem byl několik let , a poté - v r. 2005 - do litovelského
fotoklubu. Během té doby jsem se zúčastnil společných i samostatných autorských
výstav a uspěl také v několika fotografických soutěžích.
Pokrok nezastavíš - a když přišla digitální technologie, sáhl jsem i po ní. Je
to velmi lákavé, nejen zachycovat existující realitu, ale moci přetvářet a
vytvářet realitu vlastní. Je to skoro jako hrát si na Boha.
Možná si to měl líp rozmyslet, než dal Adamovi to tělo …
Dobré světlo Vám všem !
